Jak jsem to měla já, když mi bylo 14, 15, 16, 17, jak jsem byla mnohem samostatnější, šikovnější, odolnější, průbojnější.... Jasně, když televize tehdy ještě neměly dálkový ovladač a jediná pořádná zábava v té době bylo městské kino a vesnická sokolovna, to se mi to machruje!
Pokud jste četli některý z mých prvních článků (https://kravarcikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=789704), tak už víte, že v období puberty mého potomka máme o zábavu postaráno. Poslední kvartál je v tomto ohledu ale neuvěřitelně klidný a po téměř dvouletém trápení a hledání vzájemného pochopení jedeme na vlně pohody a stability. Nové jméno, nová identita, nová škola, všechno to do sebe zapadá. Skoro jako kdyby se mi téměř před šestnácti lety doopravdy narodil syn.....
V transgender životě je mnoho nástrah, důležitých změn a zásadních milníků. Kromě samotného uvědomění si, že je něco jinak s vaším tělem a že zcela nesouzní s vaší duší, jsou to budoucí fyzické změny, úřední byrokracie, partnerský život a mnoho dalších. Jednou z nich, kvůli které asi řada rodičů nespí, jsou taky 16. narozeniny. V našem hezkém českém státě není v zákoně stanovena žádná věková hranice pro hormonální péči (=podávání hormonů, v tomto případě testosteronu – FtM). Lékaři specialisté se řídí mezinárodními standardy péče a vychází se z toho, že nezletilí sami mohou dát souhlas k takové léčbě, která odpovídá jejich rozumové vyspělosti. Běžně tedy lékaři prakticky ve sto procentech vyžadují souhlas zákonného zástupce. No a řekněte mi, jak posoudit rozumovou vyspělost mého šestnáctiletého tyranosaura?! Někdy vede řeči jako třicetiletej, jindy mám pocit, že sotva opustil mateřskou školku.
Počáteční pochyby a obavy mě vedly k tomu, že je třeba nahlédnout do osudů lidí, kteří jsou na tom podobně, prozkoumat jejich životy, názory, zkušenosti. Skvělou sondou byl pro mě dokument České televize, „V jiném těle.“ Trpěla jsem jako zvíře, když kluka se stejným problém odvrhla matka, když mu paní ředitelka jako Anna Proletářka ve škole důležitě vysvětlovala , proč mu nemůže říkat klučičím jménem. Fascinoval mě i další příběh, kde si teď už krásná holka nechala s neuvěřitelnou precizností podruhé, potřetí a snad i počtvrté předělat prsa. Objela kvůli tomu všechny nejlepší nemocnice v republice. Svíralo se mi srdce, když drobná slečna kráčela po vrzajících schodech sexuologického ústavu v Praze na pravidelnou kontrolu. Tam to totiž moc dobře znám a musím říct, že za posledních dvacet let jsem neviděla depresivnější a opotřebovanější odborné pracoviště.
Obzory mi to sice všechno rozšířilo, ale pochyby i obavy zůstaly. Co když Štěpán není ještě mentálně připravený na hormonální péči? Zdá se, že on sám a dokonce ani jeho sexuolog nepochybují, už rok na nás čeká žádanka na endokrinologické vyšetření, které je nutné pro spuštění podávání testosteronu. Už jsem byla také poučena o případné možnosti odebrat předem vajíčka (co kdyby jednou, náhodou, nevíme co bude, gen je třeba zachovat....), o praktických strastech a vedlejších účincích takové hormonální péče, o častých absencích ve škole díky tomuto zázraku. Proti tomu stojí štěstí mého milovaného, jeho touha začít skutečnou fyzickou proměnu, ne se jen stříhat a oblíkat jako kluk a navštěvovat klučičí záchody. Chce vidět jak mu rostou vousy, jak se mu mění hlas, jak si ho lidi čím dál tím častěji nebudou plést s holkou.
Kde je moje rozumová vyspělost? Zmizela úplně v souvislosti s tím, že zítra Štěpán oslaví 16. narozeniny.........
